Vydržet na pustém místě

Minulou sobotu večer jsem si vyšel na procházku. Vynořil jsem se z lesa a na poli jsem spatřil stádo oveček. Okamžitě se mi vybavila slova z evangelia, předepsaná hned na následující neděli: "Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne?" (Lukáš 15, 3-4).

Možná se právě teď cítíme podobně jako ovce zanechané na pustém místě, sami, bez pomoci a bez naděje. Určitě nebudu jediný, komu připadá, že mezi lidmi se vzmáhá strach, nejistota, úzkost, frustrace. Společenská atmosféra se zahušťuje. Bojíme se budoucnosti. Něco se chystá. Vyhlížíme katastrofu. Inflace roste, ceny energií a potravin letí prudce vzhůru. Peníze nestačí na živobytí. V zimě dozajista zmrzneme. Válka na Ukrajině se přelije do jaderné apokalypsy. Po koronaviru se vyrojí z útrob Země noví a ještě horší mikroskopičtí zabijáci. Anebo život na naší planetě zničí srážka s asteroidem, ale kvůli globálnímu oteplování ještě předtím stoupne hladina moří, zatopí hustě osídlené pobřežní oblasti a vyvolá masivní migrační vlnu, chaos a zhroucení civilizace...

Uvěřili jsme, že nastávají zlé časy. A protože svět je takový, jaký jej chceme vidět, katastrofy na sebe opravdu přivoláváme, neboť věříme, že jsou nevyhnutelné. Až přijdou, jenom se potvrdí, že jsme "měli pravdu". Proroctví se naplní: "Já to věděl, já to říkal!" Důkazy o svých "pravdách" budeme sdílet na sociálních sítích, pokud nezkolabuje internet, anebo je vykřikovat při pouličních demonstracích, pokud státní moc nezavede stanné právo. Ale státy se přece taky rozpadnou, takže vidle a pochodně na náměstích evropských metropolí najdou své uplatnění.

Ačkoli povahou tíhnu k pesimismu, věřím v dobré konce. Vede k nim nepochybně namáhavá cesta, někdy i temná a nebezpečná, ale je to cesta! Co nám brání vykročit a všímat si dobrých znamení a malých zázraků? Obecně rozšířená "víra v katastrofu". Snažím se ji pochopit a vím, že nesmím podceňovat ani banalizovat obavy a starosti, které v současné době na mnohé z nás těžce doléhají. Před několika dny jsem sloužil bohoslužbu v domově důchodců a stařičká paní na invalidním vozíčku mi řekla: "Bratře faráři, musíme věřit v dobro! Protože když věříme v dobro, děje se dobro!" Promluvila mi k srdci. Víra v dobro prochází náročnými zátěžovými testy. Nejsem naivní. Ale jak by se mohlo dít cokoli dobrého se mnou, s námi, se světem, jestliže sami sebe přesvědčíme, že zlo převažuje, dnešek je špatný a zítřek bude ještě horší?

Z křesťanského pohledu (a kdo jiný než křesťan má za úkol vnášet do společnosti důvěru a naději?) se ukazuje, že ani na pustém místě nejsou ovce samy. Jsou tam spolu! Podstatné je, že na to místo je přivedl pastýř a zanechal je tam s ujištěním, že společně to zvládnou, než se k nim zas vrátí i s nepozornou ovečkou, která se zatoulala a kterou se vydal hledat, aby ji zachránil.

My bychom se rádi viděli jako ovečka, co ji Dobrý pastýř vzal do náruče, "vytáhl ji z průšvihu" a všechno za ni vyřešil. Přáli bychom si, aby o nás bylo postaráno za všech okolností, aby nám Bůh věnoval stálou péči a pozornost, vždyť "na našich životech záleží" a našimi problémy, do nichž jsme po uši ponořeni, by se tudíž měl přednostně zabývat. Snad musíme vydržet na pustém místě - a prožít si, jaké to je - právě proto, abychom si uvědomili, že na každém životě záleží, že "cizí" člověk je v Božích očích stejně důležitý jako já a moji nejbližší. Na cestě, která se před námi otvírá, se můžeme společně učit vzájemné solidaritě a "nést břemena jedni druhých", jak nabádá Písmo svaté. A s vírou v dobro si můžeme uchovat naději, že v pravý čas i pouště rozkvetou.