Kousek nebe

Zažili jste, že vám někdo řekl "Miluji tě"? Pokud ano, jak se vám to přijímalo? Zaplavilo vás štěstí? Nebo jste se polekali citů, které vám dal najevo ten druhý? A teď obráceně. Vyznali jste někomu lásku? Jak to přijal váš protějšek? Byl z toho průšvih? Nádherná love story?

Ale možná se vám nepřihodilo ani jedno. Neboť způsob, jakým se velkými slovy v naší kultuře plýtvá, celkem přirozeně vede k opatrnosti a nedůvěře. Takže vznešeným slovům už nepřikládáme váhu. Vyznání "Miluji tě" slýcháme častěji ve filmech než v životě. 

Mám rád poezii a sám také od mladického okouzlení romantismem zkouším psát básně. Zrovna básníci, a nejvíc ti romantičtí, velkými slovy rozhodně nešetří. Netvrdím, že o lásce přímo lžou. Pouze necítí ostych, který já už delší dobu pociťuji (a možná proto se nikdy nestanu pravým romantickým poetou). Můj ostych souvisí s pochybnostmi, jestli velká slova, a hlavně největší slovo "láska", vyjadřují pravdu o mém vlastním srdci. 

Svět, v němž se velkými slovy šetří, nebo se na ně zapomíná, však nebude lepší než svět, v němž se velká slova lehkomyslně vyslovují bez vazby na skutečnost, kterou bychom zakoušeli ve svém bytostném jádru. Křesťanem určitě můžete být z mnoha důvodů. Nebo vykročit jinou duchovní cestou. Ale všechny cesty se mohou spojit v tomto společném poslání: vracet smysl velkým slovům. Nechat si jimi změnit život. 

Vymyslel jsem si malou pomůcku, jak překonávat ostych. Než se odvážím vyslovit "Miluji tě", říkám prostě "Miluji". Opakuji si to při procházkách po krajině. Ráno po probuzení, když vychází slunce. Večer, když se na obloze rozsvítí hvězdy. Kdykoli zahlédnu či zaslechnu něco krásného. Miluji život! A velká slova mě inspirují, probouzejí ve mně touhu. Aby se láska k životu projevila konkrétně. Ve vztazích. Pak na zemi, kde žijeme, sestoupí kousek nebe.