Na prahu Království

Bůh tvoří slovem. Sesílá slovo života jako déšť na vyprahlou zemi. Žehná životu, aby vzklíčil a rostl. Podle novozákonního podobenství o rozsévači velkoryse - skoro až marnotratně - rozhazuje plnými hrstmi životodárná slova o Království. A co jiného je Boží království než prostor života rozvinutého do nejzazších výšin i hlubin? Jenže chceme do takového prostoru opravdu vstoupit? 

Slovo života utvořilo na počátku vesmír a utvořilo i každého z nás. Všichni jsme vysloveným Božím přáním. Řekl nám: "Přeju si, aby ses narodil, dávám ti dech života, poneseš si ve svém nitru moje živé slovo." Nebýt Božího přání a živého Božího slova, nikdo z nás by nepřišel na svět. 

Od nejútlejšího věku zakouší dítě dva základní pocity. Úžas a úzkost. Úžas nad velkolepým, nádherným, tajemným světem, v němž se ocitlo. Úzkost z toho, že neznámému a nebezpečnému světu nerozumí. Nemůže jej ovládnout. Neví, jak čelit silám, které v přírodě i ve společnosti nepředvídatelně působí a natahují se po malém človíčkovi, aby mu obrátily život naruby. 

Postupně ty dva základní pocity vytěsníme. Pomocí výchovy a kultury se obalíme ochranným filtrem, jímž se oddělíme od pravé povahy reality, kterou jsme obklopeni. Ke spokojenosti potřebujeme udržovat se v iluzi, že svůj život mám pod kontrolou, že jsem to já, kdo rozhoduje, kdo naplňuje nějaký koncept, díky němuž se mi svět uspořádá tak, aby dočasný pobyt v něm získal na významu a důležitosti. 

Dochází k paradoxnímu jevu. Vyhýbáme se plně uskutečněnému životu, abychom ve světě zvládli žít. Z obavy, že úžas a úzkost by nás přemohly, takže po zbytek našich dní bychom chodili světem s otevřenou pusou a roztřesení jako osiky. Slovo o Království padá na skalnatou a trnitou půdu, na pevnou krustu kolem našich srdcí, kam přilétnou ptáci našich plánů a představ a sezobají je. 

V průběhu životní cesty se však nevyhneme otřesům. Objeví se trhliny v ochranném štítu. Dovnitř pronikne divoký život. Dovnitř pronikne divoký Bůh, protože on je Život, jejž nedržíme ve své moci. Pokud náboženství dává smysl, pak jedině tehdy, když nás připravuje na živelný úder božské síly, kterým se probudíme do údivu nad zázračností stvoření a do bázně nad skutečností, jež nás dalece přesahuje, leží mimo oblast naší kontroly - a právě tím nám umožňuje sebe sama přesáhnout a stanout na prahu ničím nefiltrovaného života. Na prahu Království.