Není důležité, čím jsem, ale kdo jsem

Obvykle odvozujeme hodnotu sebe sama od toho, čím jsme, co děláme a jak jsme v tom úspěšní. Takové sebehodnocení je často přísné až kruté. Dovolili jsme, aby nám v duši vládl otrokář, který bezohledněji než kapitalistický továrník či dozorce v pracovním táboře posuzuje naše výkony, plnění norem, plánů a závazků. Jak si máme vážit sebe sama či jedni druhých, když nejsme spokojeni se svou prací, se svým životem? Člověk ani nemusí být přímo nezaměstnaným, aby se dovedl vcítit do frustrace námezdních dělníků z evangelia, kteří čekají na tržišti na příležitost vydělat si na živobytí a říkají: "Nikdo nás nenajal."

Nejsem věštec a nebudu si na něj hrát. Nevidím do budoucnosti. Ale budoucnost se tvoří dnes. Dnešek rozhoduje o zítřku. Podle odborníků naše civilizace už nyní prochází procesem tzv. čtvrté průmyslové revoluce. Mílovými kroky postupuje automatizace, digitalizace a robotizace. Je pravděpodobné, že v mnoha odvětvích nebudou lidé schopni konkurovat výkonnějším strojům. Neznamená to však, že nebudou mít co do úst a propadnou se do existenční nouze jako dělníci v 19. století. Proč? 

Vše nasvědčuje tomu, že rychlý vývoj umělé inteligence povede k vyšší efektivitě a produktivitě nejen ve výrobě, ale i na dalších úrovních a promění se fungování celé společnosti. Zaměstnávání většiny lidí se stane zbytečným, neboť jejich práci lépe odvedou roboti a počítače. Pokud vám to připadá jako sci-fi, připomeňte si, jak se změnil svět za posledních dvacet let díky internetu a sociálním sítím. Něco takového nevymysleli ani autoři klasických vědecko-fantastických románů. Lidé nebudou mít práci, ale budou mít příjem. Prostředky k živobytí i zábavě. Chléb a hry jako ve starém Římě, akorát bez vyšinutých císařů, zato s algoritmy a programy, jak organizovaně zajistit obživu širokým masám lidských bytostí, o jejichž práci už státy ani firmy neprojeví zájem. 

Co to s lidmi udělá? Nepřijde místo pandemií nemocí pandemie nudy a únavy ze života? Nepřelijí se pocity zbytečnosti a neužitečnosti do agresivity či duševního utrpení, před nímž budeme v ještě větší míře než dnes utíkat do virtuálního světa či přebíjet je psychofarmaky? Nemyslím si, že to jsou plané obavy. Přesto však zůstává naděje. Nedává ji supermoderní technologie, nýbrž dva tisíce let starý text. Evangelium. Poslyšme Ježíšova slova: "Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé" (Matouš 20, 4).

Ve světle evangelia totiž poznáváme, že hodnotu sebe sama nemáme odvozovat od toho, čím jsme, nýbrž od toho, kdo jsme. V očích živého Boha nejsme zbyteční ani nadpočetní. Jsme zrozeni z jeho lásky a každý nás je milovaným Božím synem a milovanou Boží dcerou. Jsme zváni k spoluúčasti na Božím životě, na tvůrčí práci samotného Boha. To je vinice, na kterou si nás Pán nenajímá, nýbrž nám ji svěřuje jako součást našeho věčného dědictví. I ve světě, jehož budoucí podoba se právě teď rodí, bude nezbytně nutná a nesmírně důležitá práce pro Boha, práce na sobě a práce pro místní komunitu. Práce bez ničivého a zotročujícího sebehodnocení i bez porovnávání úspěchů a zásluh. Odměnou nebude až výsledek. Odměnou - či spíše darem - je už možnost podílet se na Božím díle, které dalece přesahuje obzor nás jednotlivců a roste přímo do kosmických rozměrů. 

Snad je to naivní či utopická vize? Jenže realita ukazuje něco jiného! Ta vize se již naplňuje. Uskutečňuje se nenápadně, skoro potají - kdekoli se dva nebo tři shromáždí v Kristově jménu a podají Kristu svá srdce.