Neseni nadějí

Líbí se mi legenda o sv. Kryštofovi, který přenesl malého Ježíška přes rozvodněnou řeku. Odtud i jméno Kryštof, Christoforos - Nositel Krista. Co jiného znamená být křesťanem než nosit Krista? Přinášet jeho evangelium, jeho světlo a jeho lásku na místa, která ji nejvíce potřebují? Ale kde začít? Na cestě k lidem si občas připadáme, jako bychom se brodili temnou řekou, ve které nás každou chvíli strhne proud. Chybí nám odvaha, ozývají se pochybnosti.
Možná bude užitečné, když změníme perspektivu a spíše než překážek, jimiž nám druzí komplikují život, si všimneme překážek, jimiž zbytečně zahrazujeme cestu Kristu, kterého jiní nesou k nám. Dnes jsme tady spolu, ale zároveň každý ve svém malém osobním vesmíru. Mezi židlemi v modlitebně protékají ramena řeky, jíž není snadné překročit. Připomínáme osamělé ostrovy.
Ale protože jsme se tu sešli, můžeme s tím něco udělat. Pro začátek přijmout naději, že z izolovaných ostrovů se již stává souostroví, propojené Kristem, jehož duchovní energie proudí mezi námi. Ve skutečnosti nejsme odděleni žádnou překážkou, kterou by Kristus nedokázal překonat. Potřebujeme se však navzájem, abychom se touto nadějí obdarovávali, pouštěli ji po vodě jako chléb, s nímž se po mnoha dnech opět shledáme.
Vysíláme dnes do jáhenské služby bratra Mikuláše. Činíme tak s nadějí, kterou mu nyní předáváme, a s vděčností za naději, kterou zas on předává nám všem. Máme poslání nést Krista. Co chybí naší odvaze, doplní naše společně sdílená naděje: Kristus nese nás. Nese tebe, Miki, nese zdejší náboženskou obec, nese tíhu celého světa a činí ji snesitelnou a zvladatelnou. Taková je síla naděje. Síla, která nás láskyplně nese.
Když rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o dítěti předepisoval Zákon, vzal ho Simeon do náručí a chválil Boha. (Lukáš 2, 27)