Počítání ztrát

Advent je dobou očekávání. Čekáme, co přijde. Aby něco vůbec přišlo, musí však nejprve něco odejít. V tomto podivném "morovém" roce opravdu mnohé odešlo. Jsme teď prázdnější a vychýlenější z rovnováhy, nedaří se nám zrovna nejlíp, ale zároveň jsme otevřenější vůči tomu, co přichází z budoucnosti, která už stojí přede dveřmi.

Jarní první vlnu pandemie koronaviru jsem se snažil brát jako příležitost k tomu, abych něco získal. Hlavně čas. Více času na svou rodinu i na sebe. Na přemýšlení, četbu, modlitbu, procházky a výlety. Podzimní druhá vlna byla - a pořád je - o dost jinačí. Už nepočítám zisky, ale ztráty.

Všichni jsme letos něco ztratili. Plány, představy, jistoty, možnosti. Někteří ztratili práci, domov, zdraví, či někoho ze svých blízkých. Když se nyní na prahu adventní doby snažím porozumět vnitřnímu stavu, v němž jsem se na podzim ocitl, začíná mi svítat (vybavuji si píseň s veršem "nad obzor adventu hvězda hle vzchází"). Jediným způsobem, jak se vyrovnat se ztrátami a nalézt pokoj srdce, je nechat se obdarovat od Boha darem slz, darem naděje uprostřed smutku.

Na jaře jsem neplakal, na podzim už ano. Nejde však o to, abychom se nutili do pláče a ždímali ze sebe emoce. Je velmi důležité, abychom se nenásilně pokusili ztišit, zastavit a přijmout skutečnost, v níž se nacházíme, jako pravý čas k truchlení. Ztráty je zapotřebí oželet. Nejprve si však přiznejme, o co všechno jsme přišli, jak to pro nás bylo důležité a jaké místo zaujímalo v našich životech všecko to, co odešlo.

Z křesťanského hlediska je čas truchlení spojený s bdělostí, k níž vybízí Ježíš v evangeliu: "Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde" (Marek 13, 35). Být bdělý znamená být si vědom toho, jakými bolestmi prochází náš těžce zkoušený svět i naše společnost. Cítíme, že tyto bolesti se nás dotýkají, protože ve společenství církve putujeme světem, jehož rány jsou i našimi ranami.

Snad už chápeme, že nikdo nejsme hygienicky odděleni od bolestí světa a nářku Božího stvoření. Právě vědomí společně sdílených ztrát nám pomůže zůstat bdělí a vnímaví vůči potřebám trpících, nemocných, osamělých, bloudících a padajících ve strachu, že už nevstanou a nepřekonají další překážky. Sami patříme mezi ně, a proto spolu s nimi prosme v modlitbě o probuzení našich duší k nadějeplnému očekávání.

Čekejme v tichosti na to, co přichází od Boha. Nebojme se truchlit a oplakávat ztráty. Anglikánský teolog Tom Wright upozorňuje, že "bez žalu je láska nemyslitelná. Nedržet smutek, netruchlit, znamená zatarasit vchod k oněm nejniternějším hlubinám srdce, odkud vychází i sama láska. Naše civilizace se žalu bojí. Děsíme se, že kdybychom si připustili žal, zhroutili bychom se do něj navždy. Musíme zatnout zuby, říkáme si, musíme být silní. Ano, jistě. Silní jako Ježíš plačící na hrobě svého přítele. Silní jako Duch, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, který oživí i naše smrtelná těla a který za nás právě teď prosí s nevýslovným úpěním. Musíme být silní jako ti, kdo se učí trpělivě očekávat na Pána a nehledají jednoduché odpovědi."

citace: N. T. Wright, Bůh v karanténě (Biblion 2020)