Posvátný dotyk

Nevím, jestli mám právo o tom psát. Ostýchám se. Pro jiné je to každodenní chléb a svou službou se nechlubí. Ale snad aspoň takto mohu za jejich práci poděkovat a vyjádřit vděčnost, že ve vzácných chvílích se na ní smím podílet, byť si připadám jak páté kolo u vozu a musím se nechat vést.

O čem to mluvím? O službě lékařů, zdravotních sester a dalšího ošetřujícího personálu v nemocnicích, léčebnách, pečovatelských domech a hospicích. Bylo mi dáno letmo nahlédnout do příběhů pacientů, ale i těch, kteří se o ně starají do posledního vydechnutí. Beru jako požehnání, že jejich příběhy se staly součástí toho mého. Cítím se jimi obohacen a zároveň rozechvěn, protože v konfrontaci se stářím, nemocí, umíráním a smrtí přicházejí otázky po smyslu života a významu utrpení, jemuž asi nikdo z nás neunikne. A čím dál víc mi dochází, že odpovědi neleží v oblasti suchopárné akademické teologie, nýbrž v prostoru, kde dochází k posvátnému dotyku.

Dnes poprvé jsem dostal příležitost asistovat při omývání a krmení nemohoucího člověka. Lidské bytosti, která došla ke konci dlouhé pozemské cesty. Jistě měla svoje sny, touhy a plány, prožila dobré i zlé, selhávala i vítězila. Její příběh je teď už zahalen tajemstvím. Vnímáme spíš, co zbylo z tělesné schránky. A není to vábný pohled. Ale přesto je zde něco krásného, neboť se hmatatelným způsobem naplňují Kristova slova z evangelia: "Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili." Je mi jasné, že to bude znít hodně podivně, ale při omývání a krmení jsem si připadal podobně jako při bohoslužbě. Jako bych se dotýkal Kristova těla, které na sebe vzalo podobu stařenky zcela odkázané na péči a pomoc druhých. Byl to posvátný dotyk.

Farářům hrozí, že začnou náboženské obřady odbývat s profesionální rutinou. Nejen oni, ale všichni věřící potřebují, aby jimi zatřásl Kristus, probudil je i objal - prostřednictvím lidského příběhu, lidského těla, lidského dotyku. Po takovém setkání nikdo nezůstane stejný. Slova, která jsme tisíckrát pronášeli při mších a dalších rituálech, dostanou nečekaně nový rozměr. Některá se ukážou prázdná a dutá. Bude třeba nahradit je mlčením a nasloucháním. Jiná slova, dříve nepochopená a odstrčená, vyjeví svou skutečnou moc a sílu. Proniknou až do nejskrytějších koutů duše. Prokážou se v nás jako živé slovo Boží a vzbudí v nás odvahu k lidskosti.

Nemyslím si troufale, že mám tu odvahu, ale snad už se pomalu přestávám bát.