Pravda s lidskou tváří

Když se Jan Hus chystal na cestu do Kostnice, připravil si latinské kázání, které chtěl přednést na koncilu. Nazval je Sermo de pace (Řeč o míru). Přál si totiž, aby koncilní otcové slyšeli Ježíšova slova: "Pokoj tomuto domu." Mistr Jan však nebyl předvolán proto, aby v Kostnici hájil své učení a vedl disputace o nápravě církve. Zřejmě si zcela neuvědomil, že jde na soud, protože je obviněn ze zločinu kacířství. A kdo to kdy viděl, aby kacíř hlásal evangelium svým soudcům? Samozřejmě mu nebylo umožněno s kázáním o míru vystoupit. Naštěstí se nám dochovalo, takže se jím i dnes můžeme nechat oslovit.

Kostnický mučedník rozlišuje mezi mírem od Boha a mírem světským. Mír, který dává svět, je ovšem povahy nestálé. Přicházejí války, společenské zmatky. Mezi zbraněmi umlkají Múzy, ale Boží slovo nelze umlčet. Kristus nabízí to, co sám od nebeského Otce přijal a v čem zůstává niterně ukotven: božský mír, pokoj, šalom. Přijetím Kristova pokoje se i my staneme tvůrci pokoje, neboť získáme usmířené srdce. Posláním vnitřně smířeného Ježíšova učedníka je vnášet mír do světa, ve kterém žije, očišťovat atmosféru ve společnosti, aby se v ní dalo volněji dýchat, pracovat, milovat, věřit a doufat.

S Bohem usmířený člověk ale také provokuje. Aniž by druhé soudil či hodnotil, už samotnou svou existencí usvědčuje systémy moci z jejich nelidskosti. Odporuje duchu zla, který nenávidí evangelium, radostnou zprávu o tom, že člověk může být šťastný a svobodný skrze Krista, knížete pokoje. Kdo se rozhodne Krista následovat a žít z jeho evangelia, dříve či později se dostane do konfliktu se silami, které nechtějí dopustit, aby se lidé osvobodili, uzdravili, proměnili a obrátili k pravdě. S tím křesťan musí počítat. Mít se na pozoru, ale zároveň neztratit chuť žít a nebát se, odkud přiletí rána. Následování Krista se v jistém smyslu vůbec nevyplatí, neboť následovníkům nezajistí všeobecné uznání ani potlesk a popularitu.

Vyplatí se docela jinak. Obdaruje člověka duchem pokoje. Usmířeným srdcem, které ví, že nic je neodloučí od lásky Kristovy. A to je síla! I smířené srdce bude krvácet, bude zraňováno, ale ví proč. Zná smysl. Věří v něj. Vyvzdoruje si naději. Boží slova se mu podobně jako prorokovi Jeremiášovi stanou "veselím a radostí". Nenechá si tu radost nikým vzít ani uprostřed svárů a bojů, co zuří ve světě kolem nás (a někdy i uvnitř každého z nás). Mír Kristův je totiž povahy trvalé a pravdivé. Podle Jana Husa přináší hned trojí užitek: smíření s Bohem, smíření se sebou samým, a cestu ke smíření s druhými lidmi. Taková je pravda Boží. Ta pravda, která - jak husité věřili - vítězí.

Krása pravdy spočívá v jednoduchosti. Kristus, tichý a pokorný srdcem, nepřináší žádný složitý program. Vybízí nás: "Neboj se, jen věř!" Tak je to prosté. Důvěřovat pravdě, té prvotní, vše přesahující, vtělené pravdě, která se narodila na svět a nosí lidskou tvář. Kristovu tvář prozářenou božským pokojem. Co nám ještě brání pohlédnout do tváře zosobněné Lásky a přijmout její krásu, její dobro, její mír?

Možná jsme zvyklí na komplikované postupy, dlouhé návody, příbalové letáky, metody a techniky, nad nimiž je třeba dlouho bádat, než je aspoň trošku pochopíme. Ale Kristus nezjevuje svá tajemství "moudrým tohoto světa" (natož těm, kteří se považují za moudré, protože zvládnou přečíst příbalový leták), nýbrž maličkým, tedy těm, kdo sebrali odvahu umenšit se, otevřít a důvěřovat, aby něco nového a nádherného v nich mohlo začít růst.

Prostá pravda je nesmírně úlevná a osvobodivá. Balzám pro duši. Utišení, usmíření, spočinutí srdce. Vítězství pokoje. Ve staroindické filosofické básni se píše: "Vyňal jsem kleštěmi - poznáním pravdy - z nitra svého srdce šíp: trýznivé, mnohotvárné hloubání." Čím více takových šípů si vytáhneme ze srdce, tím více také z nás bude promlouvat jednoduchost, jediný Duch - ten Kristův. 

foto: z filmu Evangelium sv. Matouše (režie P. P. Pasolini, 1964)