Proboha, staň se!

Lidé kolem nás - i v naší blízkosti, takže se nás to osobně dotýká - umírají, nebo dlouhé týdny stonají, trpí bolestmi, klesají na duchu. Má vůbec nějaký smysl modlit se? Vím o zklamaných nadějích, o smutných zkušenostech, které si pochopitelně (kdo to může soudit?) lze vyložit i tak, že modlitba je k ničemu.

Ateista Egon Bondy v knížce Leden na vsi docela překvapivě tvrdí: "Jaká je tedy možná aktivita v této nastávající době, pokud nechceme jen se skleslýma rukama čekat na to, až budeme zabiti nebo prostě zemřeme? Jedinou takovou aktivitou je modlitba. A to modlitba zcela konkrétního obsahu: Nestaň se vůle naše, staň se vůle tvá - ale, proboha, staň se! Nenech nás napospas! To znamená, že v pohromě, která na nás lidi zřejmě nevyhnutelně přikvačí v době historicky již zcela bezprostřední, nemáme vidět apokalyptickou katastrofu, disaster, zničení - nýbrž bolestné, ale dlouho námi všemi připravované vyústění (a nikoli ukončení) toho, co jsme po tisíce let dělali. A můžeme, ba máme, v tomto dopadu pohromy poznávat to, že ruka boží je dosud s námi, že nebyla od nás odtažena. A proto je jediná možná skutečná, ontologicky platná aktivita v naší době modlitba."

Takže ateista ví, že modlitba má smysl, dokonce že je tím jediným, co je doopravdy smysluplné! Ovšem jinak, než jak si věřící člověk obvykle představuje. Modlím se proto, abych si u vyšší moci vymohl, co chci? Nemusím být přitom veden nízkými pohnutkami. Některá přání vypovídají o ušlechtilých úmyslech. No dobře, ale o čem taková modlitba svědčí? Poslouchám se vůbec? "Nestaň se vůle tvá, staň se vůle moje...?" Jak je to však s onou "nevyzpytatelnou" Boží vůlí?

Věřím v Boha, kterému zemřelo dítě. Bůh ví, jaké to je, ztratit někoho, koho miluje. Věřím v Boha, jehož Duch v srdci člověka naříká beze slov, neboť slova nenachází (přimlouvá se za nás "nevyslovitelným lkáním", píše sv. Pavel v listu Římanům). Není to lehké (a proč by mělo?), ale učím se důvěřovat, že Bůh je s námi, když trpíme a nevíme proč. Důvěra osvobozuje a uzdravuje: nikoli "od něčeho" (třeba od koronaviru), nýbrž "k něčemu" (třeba k naději a trpělivosti, k odvaze unést, co nejde změnit, a ochotě pomáhat, kde něco změnit můžeme). Věřím, že Boží vůlí je nenechat nás napospas. Bůh dopouští, ale neopouští. Nenechává nás samotné "ve srabu", když zrovna prožíváme, čemu nerozumíme, s čím se neumíme smířit, čemu se vzpíráme, čím se trápíme, co oplakáváme, proti čemu se bouříme, čemu podléháme a nad čím si zoufáme.

Naopak nevěřím v božstvo, které je "generálním ředitelem Zeměkoule" a registruje naše modlitby asi jako hlášení od podřízených, co je nutné udělat, nebo co se nesmí stát, a buďto jim vyhoví či nevyhoví podle nám nepochopitelného rozmaru. Doufám, že takový "bůh" neexistuje, a kdyby existoval, neměl bych důvod, proč ho obtěžovat prosbami, nebo mu podkuřovat chválami ("Odpusť nám, ó Pane, že ti tak úděsně podlézáme" - viz Monty Pythonův smysl života).

Klasická definice modlitby říká, že jde o dialog lidské duše s Bohem (či spíše o dialog Boha s lidskou duší, pokud ovšem duše naslouchá, bdí a prodlévá v tichu a mlčení - v Bibli se tento postoj nazývá "očekáváním na Hospodina"). Je na čase oprášit klasiku! Podle mého názoru (samozřejmě se mohu mýlit) smysl modlitby spočívá v záchraně vztahů, a tím i záchraně života, neboť bez vztahů není život představitelný.

Klíčové je, že sám Ježíš se modlil, když trpěl a umíral ("Odejmi ode mne tento kalich", "Proč jsi mě opustil", "Odpusť jim tento hřích"). V jeho pašijovém příběhu ("passio" - utrpení) se nevypráví o "vyslyšení" (neboli o "splnění mé vůle"), nýbrž o naslouchání - a především o vytrvání ve vztahu, udržení vztahu i v nanejvýš tragické situaci. Ježíš zůstal ve vztahu s Otcem i ve vztazích s lidmi, i když ho právě přitloukali na kříž! To je výzva, před níž utíkáme, ale neutečeme, neboť dříve či později při běhu životem o svůj kříž zakopneme, nebo nás na něj taky někdo pověsí, abychom se stali "podívanou světu" (nejstrašnější věta v evangeliích: "lid stál a díval se" na agónii Božího syna - klidně si na Kristovo místo dosaďme bezpočet nemocných, chudých, pronásledovaných a umírajících, neboť Kristus "dosadil" sám sebe na jejich místo).

Pandemie námi otřásla a připomněla nám, že nemoc a smrt přirozeně patří k lidskému údělu. Z toho údělu nikdo není "vyreklamován" - a pokud by snad byl, sobecky by se vyvlékl z účasti na údělu celého stvoření, které "sténá a pracuje k porodu" (opět v listu Římanům). Ocitl by se mimo kosmický řád a zřekl se vší sounáležitosti se "sténajícím" tvorstvem (co nosí tváře a jména našich bližních!), soucítění a spoluodpovědnosti za další dějinné pokračování paradoxního příběhu spásy, v němž se dialogicky spojují bolest s radostí, smutek s nadějí a kříž se vzkříšením. Proto věřím, že musíme dát "oči dohromady" a přečíst "znamení doby", která ukazují, abychom se aktivně modlili - hlavně za odvahu ke vztahům, čili za odvahu skutečně žít.

Jestliže je modlitba jedinou smysluplnou aktivitou, z níž vyzařují všechny ostatní činnosti (a nesou dál "energii požehnání" oné prvotní božské aktivity), vyplývá z toho pro křesťany jednoznačný úkol, ničím nezastupitelné poslání - společná modlitba jako svědectví (latinsky "martyrium"!). Od Ježíše víme, co je doopravdy smysluplné, co "žehná smyslem" naši existenci shrbenou pod křížem absurdit, jichž jsme denně svědky i přímými účastníky. Víme to, protože nám to Ježíš sděluje (což nevylučuje, že máme zacpané uši a nevíme nic). Vede s námi dialog, ano, modlí se k člověku slovy evangelia a dělí se o svoje tělo a krev, jimiž nás eucharisticky sytí, aby se naše lidské tělo a krev proměnily v tělo a krev vtěleného Boha a přijaly - staletími zkušeností se slavením liturgie prověřený - lék proti smrti, chaosu a beznaději.

Bohoslužba je Boží aktivitou, k níž potřebuje lidi, kteří se modlí a odpovídají na modlitbu Ježíšovu. Aktivitou, co slouží k "péči o duši", abychom se nezbláznili v době, která "vymknuta z kloubů šílí" (Hamlet). Slouží též k "péči o svět", k jeho "údržbě"(zdůrazňuje filosof Zdeněk Neubauer), neboť transformace světa, odvíjející se od obdarování smyslem, by nebyla možná, pokud by nezůstala žádná matérie, kterou lze transformovat (což by nastalo, kdyby svět, jakkoli absurdní a šílený, zanikl, rozpadl se, navrátil se "do prachu"). A svět se promění jedině skrze lidi, nositele Bohem darovaného smyslu, ztělesněného v osobě ukřižovaného Vítěze nad smrtí, zachraňujícího životy a křísícího porozumění životu jakožto posvátné síti vzájemně provázaných vztahů "agapické" (sebe-darující se) lásky.

Modlit se ve skrytu svých pokojíků, kde nás "Otec vidí", je teď zřetelně důležitější a závaznější než kdy jindy, stejně jako modlit se společně ve skrytu našich oprýskaných modliteben a kostelů, neboť i tam nás "Otec vidí", a navíc ještě naplňuje slib svého Syna, že "kdekoli shromáždí se dva nebo tři" v jeho Jménu, tam je On sám uprostřed nich a zjevuje se ve slovech evangelia a ve svátostném chlebu a kalichu vína jako Střed všeho. Kde je Kristus, tam je "střed světa" - tam se mohu s vděčností vrátit k vlastnímu středu, "zajet na hlubinu" a proměnit se v "nové stvoření". Anglikánský biskup N. T. Wright na současnou pandemii takto reaguje ve spisku Bůh v karanténě: "Počínaje Ježíšovým veřejným vystoupením, znamením nového stvoření vždycky byla a je Boží uzdravující přítomnost a veřejná připomínka jeho smrti a vzkříšení."

Připomínka Kristovy oběti a zmrtvýchvstání se děje při bohoslužbě. Slavením liturgie (neboli "úkonem lidu") - společnou modlitbou, jíž uctíváme Trojjediného Boha - se církev konstituuje v "události setkání" s Tím, jemuž věří, jehož miluje a jemuž je Tělem na Zemi. Touto událostí (populárním slůvkem "event") se vydává svědectví. Kristův lid dosvědčuje ve veřejném prostoru, že Boží uzdravující láska je zde stále přítomná a každému se nabízí (ale nepodbízí!)

Teolog Jaroslav Vokoun mi napsal, že v církvi si musíme "připomínat bohoslužbu jako primární úkol člověka, a ne jako volnočasovou aktivitu". Jestliže se tohoto úkolu (dnes trochu riskantního jako vše, co vyžaduje fyzickou přítomnost a tělesný kontakt) chopí třeba jenom "dva nebo tři", pro danou chvíli to postačí - příklady táhnou a jistě přitáhnou ostatní.

V knížce faráře Alessandra Pronzata 365 provokujících inspirací jsem objevil modlitbu pro tento čas přelomu a nastávající proměny: "Prázdno je čím dál prázdnější, a přesto cítím, že něco pomaličku naplňuje moje srdce. Zatím se mi zdá, že je to jen něco. Mojí nadějí však je, že je to Někdo, že jsi to ty, a jednoho dne se to dozvím... Pak už nebude žádný strach, který by mi bránil pevně tě obejmout."