Proč tak planeš?

Není to tak dávno, co jsem objevil očistnou sílu hněvu. Dříve býval mým průvodcem spíše smutek. Ve smutku se však člověk uzavírá do sebe, smutek jej zevnitř stravuje. Kdežto hněv se dere ven. Samozřejmě i hněv může člověk obrátit proti sobě. Ale častěji jej obrací proti druhým, kteří mu poslouží jako hromosvod. Aby hněv získal očistnou moc, je nutné jej využít k vyplavení negativních emocí a probuzení vitality, chuti žít a něco aktivně měnit a tvořit. Hněv, jenž přivádí k plnokrevnějšímu životu, je svatý. 

U proroka Jonáše svědčí hněv o něčem jiném. Vzteká se, protože se věci nevyvíjejí podle jeho představ. Zdá se mu, že Boží spravedlnost pokulhává. Zlobí se na Boha, který dává nové a nové šance. Jonášovým hněvem probublává na povrch cosi destruktivního. Proto se ho Bůh ptá: "Je dobře, že tak planeš?" A Jonáš odpovídá: "Je to dobře. Planu hněvem až k smrti." Ve světě, který se neřídí jeho přáními, s Bohem, který se ubírá po své vlastní cestě, se Jonášovi už nechce žít. Těšil se na zánik hříšného města Ninive, a když mu Bůh tuto podívanou "překazil" svým milosrdenstvím, touží ukřivděný Jonáš umřít. 

Ten pocit ale přece známe. Kdykoli podléháme dojmu, že spravedlnost neexistuje, že všude se dějí samé křivdy, že nepřející okolí nám hází klacky pod nohy a naše snahy jsou předem odsouzeny k neúspěchu, ze života se vytrácí smysl. Zbude pouze "jonášovský" destruktivní hněv, permanentní nasranost bez zjevných příčin. Stačí, že "všechno je špatně" a všechno tento úhel pohledu zdánlivě potvrzuje. Bůh z Jonáše vytáhl temnotu, která by ho zevnitř rozežrala. I dnešním Jonášům pomáhá transformovat hněv, aby neničil, nýbrž léčil.