Růže sama znovu nevykvete

Procházím se centrem Plzně a v Šafaříkových sadech mou pozornost upoutá osamělá růže mezi odkvetlými stonky. Poslední kvítek chladného podzimu. Působí hrdinsky a zároveň zranitelně. Vždyť boj proti nastupující zimě nemůže vyhrát, a přesto stále ještě odolává. 

Druhého dne po ránu otvírám knihu Janova Zjevení a ve třetí kapitole čtu poselství kosmického Krista: "Říkáš: Jsem bohatý, mám všecko a nic už nepotřebuji. A nevíš, že jsi ubohý, bídný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mě nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl, a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu, a mast k potření očí, abys prohlédl." 

Slova "nic už nepotřebuji" se v některých rukopisech objevují ve variantě "nikoho už nepotřebuji". Opravdu si občas myslím, že nic a nikoho nepotřebuji, protože jsem "bohatý", zajištěný, obdarovaný schopnostmi a plně vytížený prací a řešením problémů. Ve chvílích, kdy si tohle o sobě myslím, jsem však dozajista "ubohý, bídný a nuzný, slepý a nahý", a takových nahých slepců nás po světě neběhá málo. 

Jak dlouho však potrvá, než nahý slepec při běhu zimním lesem narazí do stromu? I kdyby se mu zázrakem dařilo úspěšně se stromům vyhýbat, jak dlouho zvládne běžet, než padne a zmrzne? 

Naše životy se podobají maratonu bez cíle a beze smyslu. Ale co je cílem a smyslem? Kde hledat pravé bohatství? Kristus odpovídá: "Nakup si u mě zlato ohněm přečištěné." Ale co mě to bude stát? Jakou cenu budu muset zaplatit? Cenou je přestat sebe sama vnímat jako osamělého běžce, jako titána čelícího nepřízni osudu, co si vystačí sám a nikoho a nic nepotřebuje. 

Zlatem, které prošlo zkouškou ohněm, bohatstvím, bez něhož chodíme po žebrotě, je poznání, že bez vztahů a vzájemného společenství je život pouhým živořením, ve kterém chybí cokoli, co by jej ukotvilo ve smysluplnosti, vděčnosti a radosti. Neboť to vše přijímáme darem od bližních. S nimi tkáme pestrobarevné předivo vztahů, záchrannou síť: "Tys přišla a vrátila mi radost tím, jak jsi svou tvář přitiskla k mé tváři" (z básně Pavla Kolmačky). 

Ani ta růže na jaře sama nevykvete. Musí zůstat ve spojení se stonkem, s kořeny, potřebuje oporu, bez níž by nevyrostla do výšky a ohnula se zpět k zemi, kde by ji pošlapaly nohy lhostejných spěchajících. Růže to ví. Ustoupí zimě, vzdá se květu, ale zůstane spojená s tím, co potřebuje, bez čeho by nepřežila - stáhne se ke kořenům a z nich načerpá sílu k novému rozpuku. 

"Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce, neboť beze mne nemůžete činit nic," říká Kristus.