Návrat na zem

Tyto řádky píšu v kapli sv. Anny v Kolové na Karlovarsku. Bydlím sotva pár kroků od tohoto vesnického svatostánku. Do okolních polí a lesů od dětství chodívám na procházky. Odtud dojíždím do náboženských obcí, kde působím jako farář, do zařízení zdravotní a sociální péče, kde se věnuji službě kaplana, a všude tam, kde snad mohu být užitečný a prospěšný.

Duch Svatý musí mít neobyčejně silně vyvinutý smysl pro paradox a pro humor, jestliže mě ponoukl, abych přijal povolání ke kněžství, "kacířsky" kázal slovo Boží a bral do hříšných rukou tělo Kristovo. Má ješitnost mě usvědčuje z neukojených ambicí, ale když přijde výzva, ambice mě opouštějí a cloumá mnou pokušení před výzvou utéct, "stahovat kalhoty ještě před brodem", jak mi jeden z mých dobrých přátel rád a často opakuje.

Prožívám pochybnosti a vnitřní zápasy. Pořád si připadám jako člověk nehotový, nezralý, který v sobě dosud neintegroval světlo a stín. Ego mi rovněž připomíná, že touha po uznání a úspěchu mi není cizí.

Naštěstí mám svoje chyby a nedostatky, které mě vracejí zpět na zem. Život mi udílí hořké, avšak užitečné lekce pokory. Součástí mého příběhu jsou kapitoly, na něž nejsem hrdý. V mnohém jsem neobstál, řadu lidí zklamal, některým ublížil. V okamžicích, kdy se za sebe stydím, zároveň čelím úzkostem a strachům. Což jsou ovšem také projevy ega, které se bojí o svůj obraz před lidmi.

Bereme se tak vážně, až jsme legrační. Kdykoli si to uvědomím, přijde osvobodivý pocit úlevy. Co takhle se sobě zasmát, ale s druhými soucítit, namísto pěstování sebelítosti a věčného kádrování ostatních? Co když Duch Svatý s humorem sobě vlastním nás přivádí do těch nejméně očekávaných situací právě proto, abychom sebrali odvahu být svobodní a stali se sami sebou?

Čerpám radost a naději z evangelia, které je lékem proti strachu a chaosu. Do tváře se mi obtisklo dobré i zlé. Rány, které jsem rozdal, i zranění, která jsem utržil. Moje slabosti mě učí odpouštět a nesoudit, nelpět na křivdách a nezáviset na úspěších.

Věřím, že všichni jsme povoláni k plně uskutečněnému, celistvému lidství. Ve své slabosti nenacházím přímější cestu, jak toto povolání žít, než ponořením se do tajemství ukřižovaného a vzkříšeného lidství Ježíše Krista. Buďme věrní té Cestě a neutíkejme před výzvami, které před nás klade!