Slabost jako kvalifikace

04.07.2020

Tyto řádky píšu v kapli sv. Anny v Kolové na Karlovarsku. Bydlím sotva pár kroků od tohoto vesnického svatostánku. Do okolních polí a lesů od dětství chodívám na procházky. Odtud dojíždím do náboženských obcí, kde působím jako farář, do zařízení zdravotní a sociální péče, kde se věnuji službě kaplana, a všude tam, kde snad mohu být užitečný a prospěšný.

Vděčně si zde připomínám nejen sázavského opata Prokopa (jehož ctím jako svého patrona), slovanské věrozvěsty Cyrila a Metoděje i kostnického mučedníka Jana Husa, ale také 16. výročí mého kněžského svěcení a 22. výročí prvního rande s mou ženou Lucií. 

Právě v těchto svátečních červencových dnech se přede mnou objevila nová a nečekaná výzva. Ocitl jsem se mezi kandidáty na patriarchu Církve československé husitské. Ještě to pořád zpracovávám a říkám si, že Duch Svatý musí mít neobyčejně silně vyvinutý smysl pro paradox a pro humor.

Sice již dříve jsem avizoval, že případnou kandidaturu přijmu, předpokládal jsem však, že budu pouze "do počtu". Nechtěl jsem si připustit, že na kandidaturu vůbec dojde. Překvapilo mě, že ve vyhledávacím řízení jsem získal druhý nejvyšší počet hlasů. Důvěrou, které se mi dostalo, se cítím být zavázán a poctěn. Vážím si toho, děkuji za podporu a kandidaturu s bázní a chvěním přijímám.

Vím, že teď by už bylo zbabělé před touto výzvou utéct a "stahovat kalhoty ještě před brodem", jak mi jeden z mých dobrých přátel rád a často opakuje. Zároveň prožívám pochybnosti a vnitřní zápasy. Připadám si stále jako člověk nehotový, který v sobě dosud neintegroval světlo a stín. Moje ego mi rovněž připomíná, že ješitnost a ctižádost mi nejsou cizí.

Naštěstí mám svoje chyby a nedostatky, které mě vracejí zpět na zemi. Život mi udílí hořké, ale užitečné lekce pokory. Součástí mého příběhu jsou kapitoly, na něž nejsem hrdý. V mnohém jsem neobstál, některé bližní jsem zklamal, nebo jim ublížil. V okamžicích, kdy se za sebe stydím, mě ambice opouštějí a nastupují úzkost a strach. Což jsou ovšem také projevy ega, které se bojí o svůj obraz před lidmi.

Bereme se tak vážně, až jsme legrační. Kdykoli si to uvědomím, přijde osvobodivý pocit úlevy. Co takhle se sobě zasmát, ale s druhými soucítit, namísto pěstování sebelítosti a věčného kádrování ostatních? Co když Duch Svatý s humorem sobě vlastním nás přivádí do těch nejméně očekávaných situací právě proto, abychom sebrali odvahu být svobodní a stali se sami sebou?

Čerpám radost a naději z evangelia, které je lékem proti strachu a chaosu. Do mé tváře se obtisklo dobré i zlé. Rány, které jsem rozdal, i zranění, která jsem utržil. Moje slabosti mě učí odpouštět a nesoudit, nelpět na křivdách a nezáviset na úspěších. Nemohu vám nabídnout jinou kvalifikaci na úřad patriarchy, než těžce nabyté poznání, že díky svým slabostem zůstávám lidský.

Věřím, že všichni jsme povoláni k plně uskutečněnému, celistvému lidství. Ve své slabosti nenacházím přímější cestu, jak toto povolání žít, než ponořením se do tajemství ukřižovaného a vzkříšeného lidství Ježíše Krista. Buďme věrní té Cestě a neutíkejme před výzvami, které před nás klade. Prosím o modlitby a přeji všem pokoj a dobro! 

Dobrý Bože, tvůj milovaný Syn se stal chudým, abychom jeho chudobou zbohatli. Pomoz nám vzít si příklad ze zbožnosti tvého služebníka Prokopa, opata sázavského, abychom ti sloužili v prostotě srdce a dosáhli bohatství života věčného. (modlitba z Bohoslužebné knihy Církve československé husitské)