Stezka vzdoru

Jako slovo určené pro dnešní dobu mi připadá výzva apoštola Pavla, abychom přijímali slabší a nepřeli se s nimi o jejich názorech. Přijetí druhého není možné, pokud ho nevnímám jako sobě rovného. Je-li slabší ve víře, neznamená to nutně, že já jsem ten silnější ve víře. Přijímáním slabších si mimo jiné přiznávám i vlastní slabost, nedostatečnost, nedokonalost, odkázanost na božskou Milost, která se ke mně sklání v mých pádech a zvedá mě zpátky na nohy, abych pokračoval v cestě. A nejdu sám. Jsem poutníkem do Království spolu s dalšími slabými. Podpíráme se navzájem. 

Názorových střetů a sporů o to, čí přesvědčení je lepší, toho je plný svět všude kolem nás. Hospodské hádky jsou ještě dobré, protože se dohadujete s někým, komu se díváte do očí, a společně aspoň pijete pivo za jedním stolem. Horší jsou hádky na sociálních sítích, ve kterých se obnažuje to nejhloupější a nejtemnější v člověku, k čemuž ho algoritmy ještě povzbuzují. Myslíte si, bůhvíjak jste protivníka na dálku setřeli, a přitom jenom poslušně skáčete podle mechanismů, jimiž se necháváte vodit. 

Dopřát druhému jeho přesvědčení, ať si dál kráčí směrem, pro který se rozhodl, a přijímat ho v jinakosti jeho pohledu na věc? To je úzká a strmá stezka vzdoru proti démonickým silám, jednajícím skrze zaslepeného člověka i skrze výtvory jeho rukou. Pomocí techniky a médií jsme si vyrobili pokřivený svět, v němž se každý rozhádal s každým a skoro nikdo není šťastný. Evangelium je silou lásky, jež nám umožní za tímto světem zahlédnout jiný. A třeba aspoň něco málo z něj přetáhnout do tohoto nemocného světa, začít hojit jeho rány a vzkřísit v sobě cit pro zapomenutou krásu.