Tanec na kamenité cestě

Ve vzpomínkách se rád vracívám k zážitku z loňských prázdnin, kdy jsem zdolal Broumovské stěny. Nešlo o výkon horolezecký, to jistě ne, ale náročné to bylo. Aspoň pro mě, zpohodlnělého turistu, kdežto moji mrštní synové neúnavně šplhali do skal a nic je nemohlo zastavit.

Musel jsem dávat pozor na každý krok, pokud jsem se nechtěl skutálet z prudkého svahu, kudy jsem stoupal vzhůru po úzké stezce. Což jsem nechtěl. Vlastně jsem nechtěl vůbec nic. Až na jedno - pokračovat dál. Ani nad cílem jsem nepřemýšlel. Nepřemýšlel jsem nad ničím. Rozhodující bylo správně odhadnout, kam zaměřit pohled, kam položit ruce a nohy. Nezakopnout o zkroucený kořen, nahmatat výstupky a prohlubně v kameni, nesklouznout po mokrém jehličí.

Teprve zpětně jsem si uvědomil, že při obtížném výstupu jsem byl nanejvýš bdělý a soustředěný, zcela zaujatý přítomným okamžikem. Vším prostoupila neodolatelná chuť života. Tělo se prokrvilo, pot ze mne lil, odřená kolena pálila, ale přijímal jsem bolest i touhu, neboť neoddělitelně patřily k "tanci na kamenité cestě", o němž zpívá Chris Rea v titulní písni bluesového alba Stony Road.

Za tuto zkušenost jsem velice vděčný a často si ji připomínám. Je obrazem duchovní cesty, na níž tančím s Bohem. Křesťan vstoupil do Boží taneční školy, kde se učí bdělosti a pozornosti, plné vnitřní angažovanosti v tom, co právě dělá, i kdyby se jednalo o stereotypní každodenní činnosti. I ony se nacházejí na cestě. Všednost je zapotřebí "zažít", pokřtít ji, vrátit jí chuť. Snad proto Ježíš hovoří o svých učednících jako o "soli země", ale dodává: "Pozbude-li však sůl slanou chuť, čím zas nabude slanosti?"

Romanopisec Jeff VanderMeer si poznamenal: "Jestliže nemáme pořádné odpovědi, je to tím, že pořád nevíme, na co se zeptat." Hledám vhodnou otázku. Tanec nikdy nebyl mou silnou stránkou. Kroky se mi pletou, vypadávám z rytmu. Hříchem však není upadnout. Hříchem je nevstát, nepokračovat, vzdát to, stěžovat si na odřená kolena a litovat se. Přesto se dnes ptám: "Proč bych měl tančit po kamenité cestě, prosolen potem, s rizikem, že sebou seknu a natluču si?"

Protože i zkušenost z Broumovských stěn mi ukázala, že je to mnohem lepší, než zbaběle utíkat do vysněných světů, kde "cizoložím v srdci" a svůdnými proudy informací a myšlenek se nechávám odvádět od reality přítomného okamžiku. Od okamžiku Krista, který voní životem a promlouvá ke mně: "Jsem tady. Pro tebe. Jsem v zemi, po které chodíš. V nebi, k němuž vzhlížíš. Ve vzduchu, který dýcháš. Ve vodě, kterou piješ. Ve slovech, která slyšíš. V dotecích, které cítíš. Jsem s tebou ve zkouškách všedních dní, jimiž procházíš. JÁ JSEM."