Trojí smrt

Skutečnost, že Památka zesnulých (lidově zvaná Dušičky) se v kalendáři nalézá v těsném sousedství svátku Všech svatých, není náhodná. Vzpomínka na věrné zemřelé je teologickým rozvinutím tohoto krásného svátku. S vděčností a radostí si připomínáme, že my všichni, napříč prostorem a časem, živí i mrtví, náležíme do společenství svatých a že právě svatost - a nic menšího! - je cílem křesťanské víry. Ne snad, že bychom si ji "zasloužili". Svatost není odměnou za výkon, nýbrž darem.

Bůh Otec, absolutní Láska, nás touží obdarovat svou svatostí. Jiná svatost než ta Boží ani neexistuje. Vše, co nazýváme "svatým", zůstává takové pouze ve spojení s Bohem (svatá Písma, svatá místa, svátosti, nebo "svatá hmota", jak se vyjádřil "svatý muž" Teilhard de Chardin). Úhelným kamenem, který spojuje s Bohem křehkou stavbu našeho života i hvězdnou stavbu celého vesmíru, je Kristus, "Boží Svatý". Sjednocuje nás s Otcem vlastní krví a vahou svého kříže.

V Kristu na sebe Hospodinova svatost, ve starozákonních dobách nepřístupná a hrozná, vzala lidskou tvář a s láskou se sklonila k trpícímu člověku i trpící Zemi. Jediným možným způsobem, jak se Boží svatosti otevřít a nechat se jí obdarovat, je ponořit se do Kristovy lásky s důvěrou, že On si nás zamiloval jako první a bez něho nemůžeme činit nic. Ponoření se děje - možná překvapivě - skrze smrt, a to ne jednu, ale rovnou trojí.

První smrtí je křest. Ponoření do Kristovy smrti a oběti na kříži. Tam v nás umírá starý člověk a rodí se nový. Žít svůj křest znamená žít obrácen ke Kristu, což vede k osvobození od nepravého sobeckého Já. Druhou smrtí je totiž smrt ega, či spíše jeho postupné odumírání, odpoutávání se od lživých a falešných představ o sobě i světě kolem sebe. Tyto představy byly příčinou našeho neštěstí. Křtem se v nás probouzí skutečné Já, přesahující omezenou individualitu, univerzální kristovské Já. Potvrzuje to liturgie, v níž vyznáváme po svatém přijímání Kristova těla a krve: "Jsme živi, avšak již ne my, žije v nás Kristus."

Třetí smrt, biologická smrt těla, pak nebude ničím jiným než dovršením křestní smrti a definitivním opuštěním všeho, na čem jsme ulpívali, poslední ranou egu. Naše pravé kristovské Já, očištěné a posvěcené, půjde k Otci. Spočine v hlubině jeho svatosti. Benediktinský mnich Wilfrid Stinissen takto popisuje požehnaný závěr naší cesty: "Ve smrti dosáhneme kulminačního bodu: zanecháme za sebou všechny malichernosti a bezpodmínečně se odevzdáme tomu nejpodstatnějšímu. Smrt je konečnou kapitulací před Bohem, začátkem věčného společenství s ním a s ostatními. Zemřít znamená dovolit Bohu, aby vzal do rukou celý náš život."