Vezmi svůj kříž a následuj mne

Když jsem na prahu dospělosti uvěřil, představoval jsem si, že následovat Krista znamená dávat mu ze sebe to nejlepší. A to méně dobré že časem vyvane, moje chyby a vady zmizí v minulosti, nad kterou se zavřela (křestní) voda. Záhy se ukázalo, jak naivní jsem byl, ale trvalo dalších pětadvacet let, než mi došlo, že cesta následování nespočívá v opakovaných pokusech "vyléčit vírou" vlastní nedokonalost.

Přitom stačilo pořádně si přečíst Ježíšova slova, která znám už tak dlouho: "Vezmi svůj kříž a následuj mne." Úkonem sebezapření se nakonec ukázalo nikoli vyznání hříchů a vin, ale přijetí skutečnosti, že mám jít za Kristem se všemi svými hříchy a vinami. Následovat jej s křížem svých představ o tom, jakým člověkem bych si přál být a nedaří se mi to. A přestože se mi to nedaří, stále se té představy držím. 

Ale je přece nesmyslné snažit se zachraňovat život, který neexistuje! Iluzi. Fikci. Chiméru. Takový "život" není životem. Je nutné jej ztratit, vzdát se jej, aby se mohl rozvinout pravý život, doposud živořící ve stínu snů o tom, jak by věci měly být. 

Sami sobě jsme nejtěžším křížem. Chceme být jiní, lepší, protože není snadné přijmout skutečnost, že jsme takoví, jací jsme. Jenže nikoho neosvobodí plány a představy, že jednou se určitě změní v "jiného člověka". Osvobozuje pravdivé poznání, jakým člověkem doopravdy jsem. Neboť Kristus nečeká na někoho "lepšího". Čeká na mě.