Vítr a ticho

Cesta následování Krista je dobrodružná. Kdo se pro ni rozhodne, dříve či později zakusí to samé, co učedníci, kteří s důvěrou nastoupili za Mistrem do loďky a vypravili se přes Galilejské jezero. Strhla se bouře, vlnobití, vichr. To je obraz našeho života. Nečekaně mohou přijít události, které námi pořádně zacloumají, seberou nám jistotu a stabilitu. Ale co v té situaci dělal Kristus? Klidně spal, ačkoli bárka se zmítala na vlnách.

 Co z toho můžeme vyčíst? Že nejspíš nebylo tak zle, aby si nemohl na chvilku zdřímnout. Občas míváme sklon vykládat si události příliš jednostranně. Vidíme v nich ohrožení, propadáme strachu, zoufáme si. Divoký vítr ovšem nemusí být naší zkázou. Třeba nás přiměje uvědomit si vlastní křehkost, nutnost vzájemně se podpírat, ptát se, kde skutečně lze nalézt pevný bod v tekutém proudu života, světlo naděje uprostřed chaosu ve světě i v lidských duších.

Spící Kristus je znamením, že vnitřní mír, pokoj srdce, nepřijde teprve až se všecko uklidní a vrátí do stavu, v němž bychom se cítili v bezpečí a v pohodě. Divoký vítr nám potrhá plachty, ale zároveň navede novým směrem. Chaos nezmizí hned. Možná nezmizí nikdy. Vítr nás však zavane až na tiché místo, kde poznáme, že není nutné mít odpověď na všechno. Je tolik věcí, kterým nerozumíme, tolik problémů, s nimiž si nevíme rady. A život je krásný, protože je tajemstvím.

foto: Galilejské jezero (pouť do Svaté země, 2018)