Všechnu moc a slávu

09.03.2025

V pubertě jsem snil o slávě. Představoval jsem si, že budu uznávaným básníkem a populárním zpěvákem v rockové kapele. Když jsem se stal křesťanem, spřádal jsem fantazie, že od Boha dostanu moc uzdravovat nemocné. Nejenže tím zachráním hodně lidí, ale nadto se proslavím, budu vyhledávaný a žádaný, mnohé obrátím na víru a pomůžu jim najít smysl života. 

Samozřejmě z těchto snů a fantazií se nic neuskutečnilo, ale touha po uznání a vlivu ve mně zůstala. Dnes už vím, že jsem se nevyvaroval ani uplatňování moci nad druhými, byť na vědomé úrovni mi nešlo o to ovládat je nebo si je podřídit. Spíše jsem si je k sobě přitahoval, aby tu byli pro mě a potvrzovali mi pozitivní náhled na sebe sama - potřeboval jsem ujištění, že přes všechny chyby jsem dobrý a hodný člověk. 

Pokušení moci a slávy, jemuž na poušti čelil Ježíš, je obtížně zvládnutelné pro kohokoli, kdo má - nepřiznanou a neuvědomělou - potřebu kompenzovat si, co mu v životě schází a kvůli čemu vnitřně strádá. Moc a sláva jsou náhražkami za lásku, přijetí, zdravý vztah, ve kterém si vzájemně odpouštíme, důvěřujeme si a respektujeme se. Nedostává-li se nám zdravých vztahů, nastupují vztahy toxické, v nichž nemůžeme být šťastní. 

Máloco je tak pomíjivé jako moc a sláva. Navíc kdo se domnívá, že drží v rukách moc, neustále se bojí, že mu ji někdo mocnější vezme. Kdo si dělá kampaň s cílem zajistit si slávu, společenský vliv a přízeň davů, užírá se a žárlí na popularitu jiných "celebrit" a vyčerpává se konkurenčním bojem. Střetávají se nafouknutá ega a ďáběl se jim směje.

Nabízí se otázka, proč usilovat o moc a slávu, iluzi významu, když po nás nakonec zbude sotva milimetrová vrstvička v geologických sedimentech, jak uvádí paleontolog Henry Gee v knize Stručná historie života na Zemi. Jenže v takovém případě bychom otázku mohli zobecnit: Proč vůbec o cokoli usilovat? Vždyť vymře lidstvo, shoří planeta Země, celý vesmír v budoucnu zahyne tepelnou smrtí a zmizí vše. Nejen všechno zlé, ale i všechno dobré a krásné, včetně Shakespearových sonetů, gotických katedrál, Picassových holubic míru, olivovníků a pomerančovníků na Sicílii, polibků na břehu moře a zasněných pohledů na západ slunce. 

I přes povědomost o konečnosti všeho ale pořád člověka rozpaluje veliká touha milovat, poznávat, tvořit, hledat štěstí a smysl. Ta touha je ohněm Ducha, co vodil Ježíše pouští. Vyvěrá z prapodstaty našich duší, je vepsaná do kořenů našeho lidství. Nejde o náhodu nebo chybu v genetickém kódu. Věřím, že ve věčné Boží paměti zůstane zachováno vše, co v průběhu dějin bylo dobré a krásné, a v Bohu to dál bude žít a rozvíjet se do nekonečna. Nám všem, kdo pochybujeme o významu vlastního života a veškerého konání a dění, Ježíš odpovídá: "On přece není Bohem mrtvých, nýbrž Bohem živých. Velmi se mýlíte!"

"Tobě dám všechnu moc i slávu.." (Lukáš 4, 6)