Některé příběhy z evangelií nás nepříjemně překvapí. Ježíše chceme vidět jako milého chlapíka, co rozdává lásku, odpouští hříchy, uzdravuje nemocné, vrací do života radost. A Ježíš tohle všechno dělá. Ale dělá to často jinak, než by odpovídalo našim názorům. Ne snad, že by ignoroval názory svých učedníků a přátel. Jistě neignoruje ani názory...

Už malí kluci vědí, že nemají čůrat proti větru. Když na to zapomenou, je to nepříjemné a jistě i poněkud nehygienické. Ale mnohem horší je plout proti větru na lodi, která se kymácí pod náporem vln. Veslujete a přitom se nehnete z místa. Břeh v nedohlednu. Namáháte se a je to k ničemu. Do takové situace dostal Ježíš svoje...

V životopisném filmu o současném dalajlámovi, který už jako chlapec musel uprchnout před čínskými okupanty, zazněla krásná a dojemná myšlenka, typická pro tibetský buddhismus. Lidé, kteří podle tohoto učení dosáhnou osvícení a mohou po smrti vyvanout, vysvobodit se z koloběhu reinkarnací, se zříkají nirvány ze soucitu s lidskou bídou a navracejí se...

V klasickém filmu Evangelium sv. Matouše italského režiséra Pasoliniho se odehrává na první pohled málo dramatická scénka: Ježíš kráčí polní cestou mezi lány obilí, míjí skupinku zemědělců, zdvihne k nim oči a řekne: "Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské!" Pronese to jakoby mimochodem, a jde dál. Překvapení zemědělci se zastavují...

Podle Ježíše je tento svět polem, kam se zasévá pšenice i koukol, odkud vzrůstá dobré i zlé. Pole světa se skládá z miliard políček lidských duší. Také na každém z těchto políček je dobrá setba promíšená s plevelem. Chtěli bychom zůstat čistí a dobří, ale políčka svých duší si neumíme ohlídat.

Dnes večer mě navigace vede cestou, kterou neznám. Projíždím hustým lesem a náhle se objeví rudožlutá záře. Světelný klín. Leknu se - snad nehoří? Jak se blížím k horizontu , dochází mi, že je to zapadající slunce, oslnivé, ale ne spalující. Vzpomenu si na biblický příběh o hořícím keři, který nebyl ohněm stravován. Kdyby Mojžíš do toho zázračného...