To podstatné se slovy nedá vyjádřit vůbec. Anebo v náznaku, k čemuž je nutné, aby slova nevytvářela mlhu z písmen či zvuků a ukazovala za sebe - ke skutečnosti, která vždy zůstane nedořečená a stále znovu a znovu objevovaná a poodkrývaná. A především zakoušená, zažívaná s vědomím, že její popis či analýza by byla nejen zbytečná, ale především...

Kdo by si nepřál ocitnout se v nebi? No a protože málokdo už dneska věří na nebe (nedokážu odhadnout, je-li peklo na tom o trochu líp nebo ještě hůř), řeknu to jinak: Kdo by nechtěl aspoň jednou za čas cítit se jako v nebi? Ideálně v sedmém? Ať už věříme či nevěříme v nějakou vyšší sféru, máme "nebe" spojeno...

Na konci 90. let jsem poprvé navštívil bohoslužby husitské církve v karlovarském kostele Petra a Pavla. Kdo se v tamním krásném chrámu posadí do lavice a zdvihne hlavu, spatří stropní malbu nebeského Jeruzaléma. Svatého města, o němž ve Zjevení sv. Jana čteme, že sestupuje z nebe od Boha. Je to úchvatná, nádherná vize buducnosti, ve kterou lze...

To nejdůležitější si nechal až na konec. Aby si to lidi pamatovali. Když se Ježíš při poslední večeři loučí s apoštoly, předává jim svou závěť, samotné jádro svého učení, které zakrátko podepíše na kříži vlastní krví. Dává jim nové přikázání. Nové, protože ani žádným přikázáním není. Lásku totiž nelze přikázat. Jde o výzvu a zároveň prosté...

Před osmdesáti lety skončil v Evropě nejděsivější válečný konflikt v dosavadních dějinách lidstva. Pamětníků ubývá a druhá světová válka se vytrácí z obecného povědomí. V žalmu 90 se píše: "Počet našich let je sedmdesát, jsme-li při síle, pak osmdesát." Takže nás již pomalu opouští generace lidí narozených v roce vítězství nad hitlerovským zlem. A...

Co spojuje Petrovo první i poslední setkání s Ježíšem popsané v evangeliu? Rybolov. Souvislost se živobytím, porozumění pro starosti každodenní existence. Ale zatímco při prvním setkání říká Petr Ježíšovi "Odejdi ode mne", při posledním se dychtivě brodí vodou, aby stanul tváří tvář vzkříšenému Pánu.