Jsme lidmi chybujícími. Jsme lidmi zraněnými. Dříve či později musí přijít chvíle, kdy se zranění tohoto světa stanou našimi ranami a pocítíme je přímo na sobě. Je to tady! Nikdo v tom ale není sám! Jsme v tom spolu. A společně vydržíme až do doby, než se rány zahojí.

Na postních duchovních obnovách jsme si položili otázku: Co je léčivého na ženách a mužích? Myslím, že potenciál uzdravovat (vztahy, společnost, svět, církev) máme tehdy, když jsme autenticky lidmi ve svém ženství a mužství. Proto žena potřebuje objevit svou mužskou stránku (animus) a muž svou ženskou stránku (anima), což nejde bez riskantních...

Ve farnosti se pravidelně modlíme za jednu z našich sester, která trpí degenerativním onemocněním spojeným se stářím. Na jejím zdravotním stavu se také neblaze podepsal bolestný životní příběh. Od srpna loňského roku pobývá v léčebně. Poslední dobou už ani nechodí a nepoznává nás.

První jiskru naděje jsem si vyvzdoroval na světě, kde se válčí a vraždí, ale přesto ráno vyšlo slunce a nad hlavou se nám rozklenulo nebe. Pořád rostou stromy a v jejich stínu se potkáváme s lidmi, které máme rádi. Druhou jsem si vyvzdoroval na společnosti, udržovanou v poklusu pod bičem zotročujícího a ubíjejícího systému, ale trhlinami v systému...

Ve vzpomínkách se rád vracívám k zážitku z loňských prázdnin, kdy jsem zdolal Broumovské stěny. Nešlo o výkon horolezecký, to jistě ne, ale náročné to bylo. Aspoň pro mě, zpohodlnělého turistu, kdežto moji mrštní synové neúnavně šplhali do skal a nic je nemohlo zastavit.

Čtyřicet dní poté, co se Ježíš narodil, přinášejí ho rodiče do jeruzalémského Chrámu, aby ho zasvětili Bohu. Zasvětit znamená odevzdat. Marie s Josefem se vzdávají toho nejcennějšího, co mají - prvorozeného syna. Je to spojeno s obětí. Podle starozákonního ustanovení je nutné obětovat beránka. Pro nemajetné se počítá s úlevou - mohou obětovat párek...