Nevím, jak vy, ale já si navykl předem počítat s horší variantou vývoje událostí. A překvapuje mě, že věci, kterých jsem se obával, opakovaně si kvůli nim dělal starosti, se naprosto nečekaně rozuzlily a dopadly mnohem lépe, než jsem očekával. Říkám si: Člověče, co takhle více důvěřovat, že vesmír umí být i milosrdný a občas vymyslí happy end?

Je možné milovat někoho, koho jste nikdy neviděli? Důvěřovat někomu, koho nemůžete zahlédnout ani koutkem oka? A přece apoštol Petr píše vyznavačům Krista: "Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí, a tak docházíte cíle víry, spasení duší." Zkusme tu otázku otočit:...

Na Velký pátek jsem si cestou do kostela všiml, že na Mikulášském náměstí v Plzni začínají kvést sakury. Udělalo mi to ohromnou radost. Nevěděl jsem však, jak tu radost z probuzeného života, z kvetoucí krásy, skloubit s poselstvím pašijového příběhu posledního úseku Ježíšovy pozemské cesty, která se završila nesmírně krutou, bolestivou a ponižující...

Velikonoční události pro Ježíšovy učedníky neměly být velkým překvapením. On sám je připravoval na to, co přijde. Nejspíš na to ale zapomněli, nebo si nechtěli připustit, že Mesiáš se vydá jinou cestou, než jakou by mu rádi vytyčili. Proto jim po Ježíšově vzkříšení anděl osvěží paměť: "Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že musí...

Když zakusíte úspěch, dosáhnete vítězství, radujete se z toho? Bylo by divné, kdyby ne. Věřící člověk v takových situacích "chválí" Boha. Ne proto, že by Pán Bůh potřeboval naši pochvalu, ale protože "chválit" v hebrejštině znamená děkovat, vyjadřovat vděčnost a uznání. Úspěch a vítězství totiž nezávisí na lidských silách nebo šťastné náhodě.

Říkám si, jaký smysl by mělo křísit mrtvé, nebudou-li vzkříšeni ti, kdo žijí? Přivést k životu člověka, v němž odumřela naděje, touha, důvěra, láska, smysl pro krásu a schopnost vidět i konat dobro, to je mnohem větší zázrak než obalit kosti masem a kůží.