Velikonoční události pro Ježíšovy učedníky neměly být velkým překvapením. On sám je připravoval na to, co přijde. Nejspíš na to ale zapomněli, nebo si nechtěli připustit, že Mesiáš se vydá jinou cestou, než jakou by mu rádi vytyčili. Proto jim po Ježíšově vzkříšení anděl osvěží paměť: "Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že musí...

Když zakusíte úspěch, dosáhnete vítězství, radujete se z toho? Bylo by divné, kdyby ne. Věřící člověk v takových situacích "chválí" Boha. Ne proto, že by Pán Bůh potřeboval naši pochvalu, ale protože "chválit" v hebrejštině znamená děkovat, vyjadřovat vděčnost a uznání. Úspěch a vítězství totiž nezávisí na lidských silách nebo šťastné náhodě.

Říkám si, jaký smysl by mělo křísit mrtvé, nebudou-li vzkříšeni ti, kdo žijí? Přivést k životu člověka, v němž odumřela naděje, touha, důvěra, láska, smysl pro krásu a schopnost vidět i konat dobro, to je mnohem větší zázrak než obalit kosti masem a kůží.

Pomocí zraku přijímáme asi 80 % všech informací z vnějšího světa. Nevidomý člověk je tedy značně ochuzen. Zostří se mu však další smysly. A někdy se v něm rozvine i jakýsi "šestý smysl". Není proto náhodou, že už v nejstarších kulturách mezi slepci najdeme básníky, věštce, mudrce. Ztratili zrak, ale vidí, co ostatní nevnímají. U nás tomu bývá...

Ve staré gospelové písni Jesus met the Woman at the Well ("Ježíš potkal ženu u studny") se zpívá: "Ženo, ženo, měla jsi pět mužů, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž." V písni se cituje z Janova evangelia, z rozhovoru Ježíše se samařskou ženou u Jákobovy studny. Poprvé jsem ji slyšel v podání Afroameričanky Rosetty Tharpe. Poselství...

Vítr a Duch jsou si v lecčems podobní. Oba vanou a dují. Někdy jen tak ševelí a jindy spustí pořádný hukot. Podobní jsou si natolik, že v hebrejštině se označují stejným slovem: ruach. U obou také platí, že nevíme, odkud se berou. Kde se rodí vítr? Odkud vychází Duch? Teolog odpoví: Duch svatý vychází z Otce. Z Boha. Vyznává...