Žalm 63 (verše 1-9) se tradičně užívá při ranní modlitbě. Už skoro 20 let se jej modlím každé ráno. V poslední době čtu jeho slova jinak než dřív. Promlouvají ke mně nečekaným způsobem. Namísto recitování ze zvyku najednou cítím, jak se mě bytostně dotýkají.

Možná jste viděli baladický film Hanele z prostředí židovské komunity na Podkarpatské Rusi. Byl natočen podle Olbrachtovy knížky O smutných očích Hany Karadžičové. Za krásnou Hanele přichází zbožný krejčí Pinches a ptá se jí: "Kde bydlí Bůh?" Překvapená dívka mlčí. A Pinches odpovídá: "Bůh bydlí tam, kam ho člověk pustí." Je-li tomu tak, nepřipadá...

Mrazivé ráno. Na silnici z Karlových Varů do Plzně leží uježděný sníh. Vycházející slunce vykouzlilo nádherné červánky. Mám pocit, že mířím vstříc úsvitu nového věku, tak mocně to kouzlo na mě působí. A vybavuju si verše z proroka Izajáše, dokonale osvětlující, jaký je Bůh: "Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající."

Na Silvestra začalo sněžit a s příchodem ledna to venku zas vypadá jako v zimě. Šel jsem na procházku do lesního údolí, k potůčku, ve kterém jsem se jako děcko brouzdal, párkrát se i vykoupal v tůni, kde byla aspoň trošku hloubka. Tůň už není k nalezení, ale potůček ano. Zurčí mrazu navzdory. Je to zpěv naděje. Hodně věcí je...

Na Silvestra jsem se vrátil z dopolední procházky, na které jsem v duchu rekapituloval rok 2025. A spontánně se ve mně začala odvíjet modlitba, nezadržitelně, sotva jsem ji stačil zapisovat, nepřemýšlel jsem nad ní, plynula sama. Na přelomu roku jsme rozkročeni mezi minulostí a budoucností. A jaká bude naše buducnost? Kdo to může vědět? Co když...

Na Hod Boží vánoční se rozezněl nádherný, mysticky tajemný hymnus v Janově evangeliu o Slově, které se stalo tělem, o Bohu, který se stal člověkem, o Kristu, v němž "byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila". Na svět sestoupilo světlo života, narodilo se pro nás a touží v nás růst.