Často slýchám, že církev má vystupovat jako ochránkyně "tradiční" rodiny. Někteří si to bohužel vykládají tak, že křesťan automaticky odsuzuje všechny formy "netradičního" rodinného soužití. Jako že církev je tu hlavně proto, aby druhým lidem dokládala, jak jsou hříšní a zavrženíhodní, když vypadli ze šablony.

Troufnu si nadhodit kacířskou myšlenku. Zároveň ale doufám, že kacířskou jen pro ty věřící, kteří potřebují Pána Boha jako velkého Loutkáře, tahajícího za všechny nitky.

Skutečnost, že Památka zesnulých (lidově zvaná Dušičky) se v kalendáři nalézá v těsném sousedství svátku Všech svatých, není náhodná. Vzpomínka na věrné zemřelé je teologickým rozvinutím tohoto krásného svátku. S vděčností a radostí si připomínáme, že my všichni, napříč prostorem a časem, živí i mrtví, náležíme do společenství svatých a že právě...

Ze všech možných definic víry si nejraději opakuji tu novozákonní. Věřit znamená doufat v to, co nevidíme. Spoléhat se na to, co - ještě - není vidět, co se zdánlivě nijak neprojevuje, co nepřináší rychlý, hmatatelný a měřitelný výsledek. Přesně tohle je víra, biblická a křesťanská, ber nebo neber. Není zrovna snadné přijmout víru jako dar, když...

Naděje a radost zázračně vyklíčily z beznaděje a smutku. V novém románu Martina Vopěnky naslouchá jeden z hlavních hrdinů promluvě filosofa: "Proč se tolik soustřeďujeme na to, kam odcházíme, ale mnohem méně na to, odkud jsme přišli?"

Filosof Søren Kierkegaard kdysi diagnostikoval zoufalství jako nemoc k smrti. Co dělat, když se kolem nás šíří zoufalství a s ním i smrt? Uvědomit si, na čí straně chceme stát. Jsme unavení poutníci, kteří zápasí o naději, a máme stále možnost postavit se na stranu života. Možnost - jinak nic. Můžeme uvěřit, že pro Boha je všechno možné. Lékem na...