Skutečnost, že Památka zesnulých (lidově zvaná Dušičky) se v kalendáři nalézá v těsném sousedství svátku Všech svatých, není náhodná. Vzpomínka na věrné zemřelé je teologickým rozvinutím tohoto krásného svátku. S vděčností a radostí si připomínáme, že my všichni, napříč prostorem a časem, živí i mrtví, náležíme do společenství svatých a že právě...

Ze všech možných definic víry si nejraději opakuji tu novozákonní. Věřit znamená doufat v to, co nevidíme. Spoléhat se na to, co - ještě - není vidět, co se zdánlivě nijak neprojevuje, co nepřináší rychlý, hmatatelný a měřitelný výsledek. Přesně tohle je víra, biblická a křesťanská, ber nebo neber. Není zrovna snadné přijmout víru jako dar, když...

Naděje a radost zázračně vyklíčily z beznaděje a smutku. V novém románu Martina Vopěnky naslouchá jeden z hlavních hrdinů promluvě filosofa: "Proč se tolik soustřeďujeme na to, kam odcházíme, ale mnohem méně na to, odkud jsme přišli?"

Filosof Søren Kierkegaard kdysi diagnostikoval zoufalství jako nemoc k smrti. Co dělat, když se kolem nás šíří zoufalství a s ním i smrt? Uvědomit si, na čí straně chceme stát. Jsme unavení poutníci, kteří zápasí o naději, a máme stále možnost postavit se na stranu života. Možnost - jinak nic. Můžeme uvěřit, že pro Boha je všechno možné. Lékem na...

K čemu je vlastně církev? Zvláštní otázka od kněze, jemuž církev dává práci a živobytí. Avšak dává ještě něco? Překvapivě ano! Nabízí prázdnotu, kterou Bůh mlčky naplňuje skrytým významem. Nicotnost a bezvýznamnost institucionální církve v České republice je velkou milostí a požehnáním. Díky tomu se křesťané chtě nechtě učí zapomenuté pravdě: jsme...

Říká se, že tonoucí se stébla chytá. A co my? Čeho se máme chytnout? Stébla jsou na prd. Vytrhnou se i s kořínkem. Jdeme ke dnu. Teprve na dně, kam člověka srazí životní prohra, nemoc, bolest, složitost jeho vlastní povahy, nás opustí všechny falešné jistoty a zůstane smrt jako poslední a jediná jistota. Právě tehdy se neočekávaně ozve žbluňk a...