Mezi všemi svátky, které v církvi slavíme v průběhu liturgického roku, nalezneme dva, jež nám pozoruhodným způsobem vyjevují, kým jsme. Prvním je svátek Všech svatých, poněkud skrytý ve stínu Dušiček. Dalším je svátek Svaté rodiny, který leží mezi dvěma vrcholy vánočního slavení - slavnostmi Kristova Narození a Zjevení. Obě nesou tak silné...

O Vánocích žízním. Nikoli proto, že nedbám na pitný režim a chybí mi tekutiny. Schází mi něco jiného. Mír v srdci a hojivý dotyk lásky, která uzdraví staré rány a smíří mě s vlastní minulostí.

"Stará tradice říká, že člověk, který miluje Boha, se může stát světcem během dvaceti let, ale pokud Boha nenávidí, může to dokázat za dva roky." Tohle napsal americký literát Robert Bly v Knížce o lidském stínu.

Advent je dobou očekávání a vyhlížení. Můžeme se těšit na to, co přijde. Zároveň můžeme přemýšlet, co nám brání, abychom se dovedli radovat. Jistě jsme byli už mnohokrát ve svých očekáváních zklamáni. Ale co když jsme očekávali věci, které přijít neměly a naopak nevyhlíželi to, co se pro nás chystalo a co nás poté minulo, protože jsme nebyli...

Strach. Strach. Strach. Všude je ho plno. Bojíme se, že selžeme, že něco nezvládneme. Bojíme se, že se na "to" přijde, že nás někdo odhalí, převrátí nám život, zbaví nás plánů a nadějí. Jsme sevření strachem, a proto jsme také uvnitř polámaní, ne-li úplně rozbití.

Člověk je povolán ke svobodě. Proto mám svobodnou vůli a možnost volby. Není to bez rizika. Vždyť se mohu rozhodnout i takto: "Směňuji svou svobodu za příslib jistot, nevadí mi ztratit svobodu, pokud mi s ní bude odňata i zodpovědnost za můj život i životy mých blízkých." Smutnou pravdou je, že mnoha lidem vyhovuje žít v nesvobodě. A co my?...