Co se děje 6. ledna? Ve většině domácností se vyhazuje vánoční stromek. Tam, kde se ještě ctí tradice, chodí ulicemi tříkráloví koledníci a vinšují štěstí a zdraví. Že se přitom jedná o druhý vrchol vánočních svátků? Že jde o svátek Ježíše Krista, nikoli o svátek legendárních tří králů? Koho to dneska zajímá? Však přece! Mohlo by to zajímat všechny...

Konstantin Biebl, jehož verše jsem rád čítával na střední škole, vyznává, že Čechy jsou "krásná a exotická země plná hlubokých a záhadných řek, jež suchou nohou přejdeš na Jména Ježíš". Při vší úctě k básníkovi se domnívám, že se mýlí. Nevěřím, že na Jméno Ježíš ty hluboké a záhadné řeky přejdeme na druhý břeh, aniž bychom se smočili a okusili...

Mezi všemi svátky, které v církvi slavíme v průběhu liturgického roku, nalezneme dva, jež nám pozoruhodným způsobem vyjevují, kým jsme. Prvním je svátek Všech svatých, poněkud skrytý ve stínu Dušiček. Dalším je svátek Svaté rodiny, který leží mezi dvěma vrcholy vánočního slavení - slavnostmi Kristova Narození a Zjevení. Obě nesou tak silné...

O Vánocích žízním. Nikoli proto, že nedbám na pitný režim a chybí mi tekutiny. Schází mi něco jiného. Mír v srdci a hojivý dotyk lásky, která uzdraví staré rány a smíří mě s vlastní minulostí.

"Stará tradice říká, že člověk, který miluje Boha, se může stát světcem během dvaceti let, ale pokud Boha nenávidí, může to dokázat za dva roky." Tohle napsal americký literát Robert Bly v Knížce o lidském stínu.

Advent je dobou očekávání a vyhlížení. Můžeme se těšit na to, co přijde. Zároveň můžeme přemýšlet, co nám brání, abychom se dovedli radovat. Jistě jsme byli už mnohokrát ve svých očekáváních zklamáni. Ale co když jsme očekávali věci, které přijít neměly a naopak nevyhlíželi to, co se pro nás chystalo a co nás poté minulo, protože jsme nebyli...