Považujeme za přirozené, že každý touží v něčem vyniknout, prosadit se, zkrátka "být první". Alespoň u mě tomu tak beze sporu je - a moji blízcí to vědí. Proto mi kamarád napsal do knížky věnování: "Jedničce mezi přáteli." Jenomže ona touha po uznání, úspěchu a prvenství ve své podstatě není než projevem žádostivosti. Proti ní se staví přikázání...

Dlouho jsem tohle psaní odkládal. Těžko se mi hledají slova, jimiž bych vystihl, čím jsou - nebo pro nás mohou být - už druhé velikonoční svátky ve stavu nouze. A přitom ve mně roste důvěra, že jak se "Veliká noc" blíží, tím více do našich starostí a bolestí prosvítá naděje, anebo přesněji, naděje nasvěcuje naše starosti a bolesti tak,...

Abych se dobře vyspal, potřebuji tmu. Nedokážu usnout při zapnuté televizi. Usínám s obtížemi, když je v místnosti rozsvícená lampička na nočním stolku. Špatně spím, když je úplněk a oknem do ložnice nahlíží měsíc. Z čehož usuzuji, že tma není zlá. Mám ji rád, už proto, že jí vděčím za klidný spánek.

Když se řekne "žena", okamžitě se mi vybaví verš z písně undergroundového kazatele Sváti Karáska: "Ženský, ty jsou fajn, to se ví, se ví." A proč jsou ženy tak "fajnové"? Prostě proto, že jsou! Bez nich by život byl neuvěřitelně nudný a šedivý. Chyběly by v něm barvy lásky a vůně tajemství.

Do postního období vstupujeme v nelehkém čase. Chebsko a Sokolovsko, kde působím jako farář, patří mezi regiony nejvíce postižené epidemií koronaviru. Všichni známe někoho, kdo touto zákeřnou chorobou onemocněl. Víme bohužel také o těch, kteří na ni zemřeli. Obě moje náboženské obce sídlí v okresech, které jsou nyní uzavřeny. Na silnicích hlídkují...

Lidé kolem nás - i v naší blízkosti, takže se nás to osobně dotýká - umírají, nebo dlouhé týdny stonají, trpí bolestmi, klesají na duchu. Má vůbec nějaký smysl modlit se? Vím o zklamaných nadějích, o smutných zkušenostech, které si pochopitelně (kdo to může soudit?) lze vyložit i tak, že modlitba je k ničemu.