V minulých dnech jsme nejprve přišli o možnost fyzického dotyku, pak o možnost pohlédnout si do tváře. Ale tvář jsme neztratili, i když je skrytá. Všechno důležité je skryté a vyjevuje se každému, kdo se naučí dívat. Máme oči. Nejsem si však jistý, zda je správně používáme.

Jako společnost i jako jednotlivci nyní čelíme výzvám, které jsme si ještě nedávno neuměli představit, anebo možná trošku uměli, ale nenapadlo nás ani ve snu, že by se nás osobně dotkly. Pandemie koronaviru není zlý sen, z něhož se ráno probudíme, nýbrž realita. Můžeme ji však přijmout jako zkušenost "temné noci", v níž se všechno promění.

Jsme lidmi chybujícími. Jsme lidmi zraněnými. Dříve či později musí přijít chvíle, kdy se zranění tohoto světa stanou našimi ranami a pocítíme je přímo na sobě. Je to tady! Nikdo v tom ale není sám! Jsme v tom spolu. A společně vydržíme až do doby, než se rány zahojí.

Na postních duchovních obnovách jsme si položili otázku: Co je léčivého na ženách a mužích? Myslím, že potenciál uzdravovat (vztahy, společnost, svět, církev) máme tehdy, když jsme autenticky lidmi ve svém ženství a mužství. Proto žena potřebuje objevit svou mužskou stránku (animus) a muž svou ženskou stránku (anima), což nejde bez riskantních...

Ve farnosti se pravidelně modlíme za jednu z našich sester, která trpí degenerativním onemocněním spojeným se stářím. Na jejím zdravotním stavu se také neblaze podepsal bolestný životní příběh. Od srpna loňského roku pobývá v léčebně. Poslední dobou už ani nechodí a nepoznává nás.

První jiskru naděje jsem si vyvzdoroval na světě, kde se válčí a vraždí, ale přesto ráno vyšlo slunce a nad hlavou se nám rozklenulo nebe. Pořád rostou stromy a v jejich stínu se potkáváme s lidmi, které máme rádi. Druhou jsem si vyvzdoroval na společnosti, udržovanou v poklusu pod bičem zotročujícího a ubíjejícího systému, ale trhlinami v systému...