Před několika lety jsem navštívil Koněpruské jeskyně ve středních Čechách. Obdivujeme se jejich kráse jedině díky tomu, že do nich bylo zavedeno elektrické osvětlení. První speleologové, kteří je odvážně zkoumali, museli pracovat v šeru. Karbidovými lampami si svítili sotva na pár kroků. Kdyby jim selhaly, ocitli by se v...

Až v tomto "morovém" čase jsem pochopil zdánlivou banalitu - když se zdravíme, přejeme si zdraví. Nejen těla, ale i duše. Snažíme se dodržovat všechna preventivní opatření, abychom naši křehkou tělesnou schránku ochránili před nebezpečnou nákazou. Den za dnem však roste význam duševní hygieny. Nebylo by moudré ji zanedbávat. Je stejně důležitá jako...

V minulých dnech jsme nejprve přišli o možnost fyzického dotyku, pak o možnost pohlédnout si do tváře. Ale tvář jsme neztratili, i když je skrytá. Všechno důležité je skryté a vyjevuje se každému, kdo se naučí dívat. Máme oči. Nejsem si však jistý, zda je správně používáme.

Jako společnost i jako jednotlivci nyní čelíme výzvám, které jsme si ještě nedávno neuměli představit, anebo možná trošku uměli, ale nenapadlo nás ani ve snu, že by se nás osobně dotkly. Pandemie koronaviru není zlý sen, z něhož se ráno probudíme, nýbrž realita. Můžeme ji však přijmout jako zkušenost "temné noci", v níž se všechno promění.

Jsme lidmi chybujícími. Jsme lidmi zraněnými. Dříve či později musí přijít chvíle, kdy se zranění tohoto světa stanou našimi ranami a pocítíme je přímo na sobě. Je to tady! Nikdo v tom ale není sám! Jsme v tom spolu. A společně vydržíme až do doby, než se rány zahojí.

Na postních duchovních obnovách jsme si položili otázku: Co je léčivého na ženách a mužích? Myslím, že potenciál uzdravovat (vztahy, společnost, svět, církev) máme tehdy, když jsme autenticky lidmi ve svém ženství a mužství. Proto žena potřebuje objevit svou mužskou stránku (animus) a muž svou ženskou stránku (anima), což nejde bez riskantních...