Při prohlídce plzeňské zoologické zahrady více než exotická zvířena upoutala mou pozornost "lavička pro zamilované". Neodvážil jsem se usednout, nejen proto, že bych na ní dřepěl sám, ale hlavně z toho důvodu, že jsem se musel sebe samého ptát: "Jsem zamilovaný? Hoří v mém srdci plamen touhy a vášně?" Než jsem se dobral odpovědi, lavičku obsadila...

Každou středu na faře v Sokolově slavíme bohoslužbu, při níž jmenovitě pamatujeme na nemocné, a také na personál a pacienty všech zařízení sociální a zdravotní péče, kam docházím. Děkuji Bohu, že společenství modlitby jsme udrželi i během nejtěžších týdnů pandemie. Místo písní z církevního zpěvníku znělo při bohoslužbě houkání sanitek, ale Ježíšova...

Považujeme za přirozené, že každý touží v něčem vyniknout, prosadit se, zkrátka "být první". Alespoň u mě tomu tak beze sporu je - a moji blízcí to vědí. Proto mi kamarád napsal do knížky věnování: "Jedničce mezi přáteli." Jenomže ona touha po uznání, úspěchu a prvenství ve své podstatě není než projevem žádostivosti. Proti ní se staví přikázání...

Dlouho jsem tohle psaní odkládal. Těžko se mi hledají slova, jimiž bych vystihl, čím jsou - nebo pro nás mohou být - už druhé velikonoční svátky ve stavu nouze. A přitom ve mně roste důvěra, že jak se "Veliká noc" blíží, tím více do našich starostí a bolestí prosvítá naděje, anebo přesněji, naděje nasvěcuje naše starosti a bolesti tak,...

Abych se dobře vyspal, potřebuji tmu. Nedokážu usnout při zapnuté televizi. Usínám s obtížemi, když je v místnosti rozsvícená lampička na nočním stolku. Špatně spím, když je úplněk a oknem do ložnice nahlíží měsíc. Z čehož usuzuji, že tma není zlá. Mám ji rád, už proto, že jí vděčím za klidný spánek.

Když se řekne "žena", okamžitě se mi vybaví verš z písně undergroundového kazatele Sváti Karáska: "Ženský, ty jsou fajn, to se ví, se ví." A proč jsou ženy tak "fajnové"? Prostě proto, že jsou! Bez nich by život byl neuvěřitelně nudný a šedivý. Chyběly by v něm barvy lásky a vůně tajemství.